Nemám v úmyslu popisovat ani závod ani výkon svůj, natož výkony ostatních. Toto povídání bych chtěl věnovat především těm, kteří hledají svoji cestu, a to nejen běžeckou. Možná, že zde najdete pár postřehů, které se vám budou někdy hodit. Jsou to sice zkušenosti závoníka zadních pozic, ale snad o to víc si běhání a závodění v horách užívám.
28. srpna 2014 jsem dokončil TDS trasu Ultratrailu du Mont Blanc. Můj čas není podstatný, ostatně každý si ho může najít ve výsledcích. Důležitá je právě ta cesta, moje cesta až do Chamonix. Kde začala?
Sportovní základ jsem získal na atletice, kde jsem běhal především „krátké“ překážky a k tomu buď skákal nebo házel. Cokoli bylo delší, než 200 m, znamenalo pro mě „smrt“! Dodnes si pamatuji svůj první půlmaratón, na který jsem jel s oddílem „za odměnu“ v roce 1987 až do francouzské Marseille. Z kraje své třetí životní desítky jsem sportu moc nedal, ale nevydržel jsem to dlouho. Ke konci 90. let minulého století jsem začal prohánět horské kolo po lesích a záhy jsem skončil na Králi Šumavy. Snaha zlepšit se mě přivedla k silničnímu kolu a opět na Krále Šumavy; v roce 2002 jsem dal na Králi první silniční „250-ku“. O rok později jsem objel 5 dvoustovkých cyklomaratónů. V roce 2003 jsem zkusil první triatlon, kterému jsem byl věrný do roku 2015, V roce 2009 jsem pokořil v Otrokovicích na Moraviamanu „ironmanské“ vzdálenosti. Nutno podotknout, že až na druhý pokus. Od roku 2008 začal převládat pomalu běh, kdy nejraději mám trailové běhání v horách nebo alespoň v lesích.
Rok před Moraviamanem „to“ začalo. Ano, právě rok 2008 je důležitý pro moji cestu do Chamonix v srpnu 2014. Svedla mě jedna mladá dáma, která se jmenuje Jungfrau! Maraton z Interlakenu nahoru pod Eiger na Kleine Scheidegg bolel ukrutně. Bolest si už dnes nepamatuji, tu krásu ano! Ostatně vracím se tam rád. Další rok jsem objevil Tour de Tirol. TdT jsem věrný doteď.
Nesmím vynechat rok 2010, který byl dalším významným krokem směrem k Mont Blancu. Šel jsem, a to doslova, s kamarádem Jardou nultý ročník Beskydské sedmičky. Cíle jsme se dočkali po 87 km a zhruba 4500 m převýšení za necelých 23 hodin. No a byli jsme „v tom“, až po uši! V roce 2011 „jsem přiložil pod kotlem“: Mělnický maraton pro zahřátí, LGT, Zermatt, Jungfrau a mezi tím Alp d‘ Huez triatlon (2,2-115-22 km) s více jak 2 kilometrovým převýšením a o pár týdnů později rakouský Wardviertel Eisennman triatlon (2,3-84-21 km). Co následovalo? Zugspitze (2012), Lavaredo (2013). To už je Mont Blanc na dohled…
Někdy v roce 2008, asi po Jungfrau maratonu, mi v práci vyprávěla kolegyně o příteli, který šel „něco“ kolem Mont Blancu. Přišlo mi to hezké, ale dost „ulítlé“ a rozhodně mimo moje fyzické možnosti a především choutky. No, jenže právě B7, Zugspitze a Lavaredo otevřely moji pandořinu skříňku, když mi ukázaly, že to jde. Párkrát jsem si na vyprávění kolegyně o UTMB na trati TDS vzpomněl. Cesta na Place du Triangle de l'Amitié v Chamonix mi trvala 6 let 30 hodin a 20 minut!
Už vím, jak bolí kvadricepsy, jak pálí chodidla, jak je blbě po gelu na 20. kilometru ze sta! Stejně se vracím na start těžkých horských závodů a stále pokouším své limity. Je úplně jedno, jestli to je stovka nebo padesátka, ultratrail nebo triatlon. Důležité je hledat, zkoušet a vnímat sebe a vše kolem sebe. Za pár dní bolest vždy přejde a zůstavají nádherné vzpomínky, zážitky, ale také lidé. „Té-Dé-eSko“ mě zase posunulo dál. Vaše TDS nemusí mít 119 km a nemusíte vylézt na sedmitisícovku, stačí oběhnout Krčák, Hvězdu, váš les nebo park.
Přestože mé výkony jsou dost vzdálené těm, které podávají elitní běžci, rád bych se podělil o svoje zkušenosti. Jako poměrně slušně vytíženému manařerovi, který má úžasnou rodinu, mi na trénink zůstává jen omezené množství času, týdně odhadem 8 - 10 hodin. Za rok dám něco málo přes 2 tisíc kilometrů. Že to není moc, když pokouším „ultráče“? Asi není, ale na víc mi nezbýva čas! I s tímto objemem to ale zvládám bez zvláštní úhony a s chutí, asi je to fakt o té hlavě. Snažím se běhat spíš kvalitní tréninky, než extrémní objemy. V týdnu běhám spíš krátké tréniky, často intervaly a o víkendu delší laufy, ale málokdy přes 3 hodiny. Na běhání musím mít hezké okolí, a tak za výběhy vyjíždím někdy i trochu dál z domu. Ano, stojí mě to čas, který bych mohl věnovat tréninku, ale nebaví mě někde kroužit mezi baráky. Důležité jsou podle mě tyto aspekty tréninku:
- pravidelnost – není potřeba běhat denně, ale pravidelně, a to i když se vám nechce;
- odpočinek – pokud neodpočíváte, jdete vstříc zranění, kvůli kterému nebudete běhat vůbec, a navíc výkonnost roste, když odpočíváte po náročném tréninku;
- pestrost – neběhejte pořád stejně, je to ubíjející a nerozvíjí vás to;
- postupné a přiměřené zvyšování zátěže – jedině tak se budete zlepšovat.
V souvislosti s přípravou na TDS ještě zmíním jednu „radu“: odpočinek a aklimatizace. Troufám si tvrdit, že mi pomohla týdenní dovolenková aklimatizace před TDS ve švýcarském Sv. Mořici (abych zamezil pomluvám: byla pod stanem v kempu, ne v luxusním hotelu Kempinski! Mořic leží 1800 metrů nad mořem a při výletech až do výšek kolem k 3000 metrů se červené krvinky množily jedna radost!
Najděte si i Vy svoje TDS!
Obrázek dole: Pohled z jihu na Mt. Blanc - pod vrcholem se táhne Innominata Ridge a pravou část obrázku vyplňuje Aiguille Noire de Peuterey
